Přečtěte si pohádku z tvorby Michala Vaněčka z nové knihy v rámci charitativního projektu.


Michal Vaněček: Maličký, hubený a slabozraký

8. září 2009 v 20:50 | Michal Vaněček |  Z tvorby a šuplete spisovatelů...



Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami jedno malebné království. Tedy, spíš bylo, než nebylo. A vlastně - každé království je za devatero horami a devatero řekami. Záleží totiž na tom, odkud byste do takového království šli. Do toho království se dalo jít přes mnoho hor a mnoho řek, ale bylo tady od nás vlastně úplně blizoučko.
V tom království vládl král, který měl královnu a mladého kralevice. A taky měl spoustu dvořanů a poddaných, ale to není pro tuto pohádku vůbec důležité. My se podíváme na tři chlapíky z úplně jiného království, kam se mladý kralevic jednoho dne vypravil. Ale začněme pěkně popořadě…
Když kralevic dosáhl věku dospělosti, zavolal si ho jednoho dne král a pravil: "Když jsem byl mlád, vypravil jsem se do dalekého království hledat nevěstu. Nebyl to úkol lehký, ale měl jsem štěstí. V nejrůznějších nesnázích mi pomohli Dlouhý, Široký a Bystrozraký, které jsem cestou potkal. Myslím, že o tom byla napsána dokonce pohádka. Jsi již dospělý, synu, je čas, aby ses taky poohlédl po nevěstě".
Kralevic si pomyslel, protože pohádku samozřejmě znal ze školy a příběhy znal i z králova vyprávění: "To se ti, otče, řešily problémy , s takovou partou chlapíků. Jenže kde dneska potkáš tři chlapíky pohromadě, kteří něco umí a navíc mají odvahu tento um použít".
Jenže co naplat, přání krále, i když je to váš táta, je přání krále. Kralevic si zabalil jídlo na cestu, oblečení, podíval se do mapy, kde leží nejbližší spřátelené království, kde by případně mohli mít hezkou a milou princeznu, a vydal se na cestu.

Šel, cestou necestou, loukami, lesíky, tu a tam se zastavil s lidmi na kus řeči, až překročil hranice sousedního království. Leželo ve velikém údolí mezi horami a princovi se zde zalíbilo a řekl si, že až dojde do hlavního města, mohl by zkusit štěstí a najít princeznu, kterou by si přivedl domů.
Byl už večer a slunce zapadalo. Šel zšeřelou vesnicí, kde nebylo ani živáčka, až na samém konci vesnice narazil na zájezdní hospodu. Na rozdíl od ztichlé vesničky se z hospody ozývaly vzrušené hlasy a kralevic usoudil, že se tam někdo s někým hádá.
Opatrně nahlédl dovnitř. U stolu, kde seděli tři chlapíci, stál vypasený hostinský, v tváři brunátný a křičel: "Na nocleh jste tu byli, pečeni snědli, víno vypili a na zaplacení nemáte, holoto!".
Kralevic slušně pozdravil, jak byl zvyklý z domova, a zeptal se, co se stalo a jestli snad nemůže nějak pomoci.
"Ubytovali se tu", láteřil hostinský, kterému břicho vzteky nadskakovalo a na čele mu naběhla žíla, " všechno snědli, vypili a teď se ukázalo, že nemají na útratu".
Tři chlapíci za stolem vstali a smutně se na prince podívali.
"Chtěli jsme si nocleh odpracovat", pravil jeden z nich a druhý pokračoval, "Ale hostinský se nakonec rozhodl, že chce od nás peníze a ty my , jaksi, nemáme…".
Kralevic si je se zájmem prohlížel. Ten, který promluvil jako první, vypadal, že stále sedí, protože byl, no, řekněme o hlavu větší než konev. Ten druhý byl zase neuvěřitelně hubený. Působil dojmem, že musí do místnosti přijít dvakrát, abyste si ho vůbec všimli. Ten třetí byl vzrůstu normálního, ale na nose mu seděly neuvěřitelně silné brýle, za nimiž zmateně mžoural po místnosti a snažil se zaostřit na kralevice.
Kralevic si je chvilku prohlížel a zželelo se mu jich.
"Zaplatím nocleh i snědené potraviny", navrhl hostinskému.
Hostinský zaváhal. Chvíli si mladého následníka trůnu prohlížel a když došel k závěru, že tenhle mladík je slušně oblečen a asi bude mít na zaplacení, břicho se mu přestalo třást a žíla na čele mu splaskla.
"Dobrá, mladý pane, dobrá, když je tomu tak, posaďte se u nás, jídla máme dost, a vína plný sklep".
Počkal, až mladý princ vysází na stůl první dukáty a začal se velmi snažit. Běhal do kuchyně a do sklepa, v blažené předtuše, že dnes udělá dobrou tržbu.
Kralevic se usadil vedle tří chlapíků za stůl a představil se.
Chlapíci se v úctě uklonili, netušili, že za ně dluhy platí mladý král.
"Kdo vlastně jste a kam jdete?", otázal se kralevic, když dojedli a nechali si nalít do číší víno.
"Mně říkají Maličký", pravil ten , co začal prve mluvit, a co stěží viděl na stůl, když se za něj posadil. Proto mu taky hostinský přinesl na židli polštářek, když viděl, že se dočká zaplacení.
"Já jsem Hubený", řekl čahoun.
"A mně říkají Slabozraký", dodal ten se silnými brýlemi a spokojeně mžoural na číši s vínem.
"Putujeme po světě", pokračoval Maličký, "Snažíme se společně nějak uživit, každý sám jsme to měli dost těžké. Vždyť se na nás podívej. Náhodou jsme se potkali a teď se protloukáme společně".
"A nemáte za útratu", zamračil se kralevic.
"Jak se ti můžeme odvděčit, urozený pane?", zeptal se Slabozraký, "nechceš, abychom šli k tobě do služby? Odpracujeme si u tebe to, co jsi za nás zaplatil".

Kralevic se důkladně zamyslel. Táta měl větší štěstí na pomocníky, pomyslel si, vzpomenuv na otcův příběh a pohádku. Ale je jiná doba, povzdychl si v duchu, velcí hrdinové už se asi nerodí. A koneckonců, řekl si, samotnému je mi na cestách smutno, útratu jsem za ně zaplatil, a třeba by si připadali hloupě, kdyby se mi nemohli odvděčit.
"Jsem kralevic ze sousedního království", pravil konečně po chvíli zadumání, "A chci se ucházet o princeznu ve vašem království. Pojďte se mnou, jestli chcete, nějaká práce se po cestě pro vás určitě najde", pravil, i když v to moc nedoufal.
Tři chlapíci za stolem nadšeně souhlasili, že půjdou s ním a pomohou mu, v čem bude třeba.
Když dojedli a dopili, uložil je hostinský do nejlepších pokojů, které měl a všichni čtyři se odebrali na kutě.
Ráno, hned jak sluníčko vykouklo nad kopec, vyrazili směrem k hlavnímu městu.
Ve městě se celkem snadno doptali, kde je zámek Lidé z podzámčí mu ochotně sdělili, že král má mimořádně půvabnou a chytrou dceru. A varovali ho, že tím, že je chytrá, není tak úplně snadné ucházet se o její půvab.
Kralevic se nechal uvést ke králi a projevil přání ucházet se o jeho dceru. "Princi", pravil král, "tohle je Růžové Království. Naši poddaní tomu žertem říkají Růžičkov, ale mně to nevadí, jen ať se lid baví. Můžeš se ucházet o moji dceru. Tvoje království znám, znám osobně i tvého pana otce, ale konečné slovo má moje dcera, která sedí vedle mne." Dcera seděla vedle krále, byla tuze líbezná a na první pohled velice bystrá.
"Princi", pravila, "můžeš se ucházet o mou ruku, ale nejprve musíš splnit určitý úkol."
"A když jej nesplním?", zeptal se s obavami princ, který z pohádek znal, jak takové úkoly leckdy končí.
"Ale neboj", usmála se mladá a půvabná princezna, "o hlavu kratší nebudeš. To se dělávalo, ale teď je jiná doba. Dříve se to dělalo hlavně kvůli lidem, aby byla nějaká zábava, ale poddaní mají teď televizi a poprava je nezajímá".
Princovi se zjevně ulevilo a princezna si toho všimla.
"Ale když nesplníš úkol, tak mou ruku nedostaneš a budeš mít v našem Růžovém království ostudu", dodala.
"A jaký úkol mám splnit?", zajímal se princ.
"Všechno se ráno dozvíš", řekla princezna, "teď si odpočiň, najez se , vyspi se a ráno ti zadáme úkol. Máš s sebou nějaké sluhy?"
"Nějaké služebnictvo bych měl", opatrně odpověděl princ a přemýšlel, zda je královi a princezně může vůbec představit.
"V kuchyni se o ně postarají", rozhodla princezna, vstala a i s králem odešli.
Princ se v noci na posteli převaloval a nemohl dobře spát, protože se trápil myšlenkou, jaký že to úkol jej ráno čeká.
Ráno hned za kuropění jej služebnictvo probudilo. Jeho tři společníci již čekali před zámkem v očekávání úkolů, které jim princ zadá.
Král s princeznou stáli
u vchodu do růžové zahrady.
"Toto je naše růžová zahrada", ukázal rukou král.
"Je záměrně zanedbaná, protože nám slouží k plnění úkolů mé dcery. Již mnoho nápadníků se zde vystřídalo, ale žádný neuspěl".
Princ se zadíval za neprostupnou houštinu růžových keřů a přemýšlel, co si asi na něj princezna s králem vymysleli.
"Včera jsem v tomto houští poztrácela růžové perly. Některé jsou asi na zemi a některé zapadly do růžových kvítků. Je jich tam přesně tisíc! A do oběda je musíš všechny najít a posbírat.", dodala a odešla.
Princ zoufale hleděl na růžovou houštinu a vůbec ho nenapadalo, jak se do takového úkolu pustit. Kam až oko dohlédlo byla nepřehledná růžová houština a někde v ní bylo ukryto tisíc růžových perel.
Jak tak zoufale přemýšlel o úkolu, ani se nevšiml, že vedle něj stojí jeho tři chlapíci.
Dívali se střídavě na růžový prales a na sebe.
"Můžeš k plnění úkolu použít pomocníky, ne ? ", otázal se prince Maličký.
"Ani král ani princezna neřekli, že nemohu", pokrčil rameny princ.
A to už jeho tři chlapíci na sebe jen mrkli a rozeběhli se do houští.
Hubený se jako ta nejštíhlejší lasička dovedně proplétal houštím růžových keřů a klestil cestu Slabozrakému. Maličký se celkem bez problémů pohyboval při zemi, kde nebylo houští tak husté. Úplně maličký, teď dokonce s hlavou skloněnou byl menší než konev, a
běhal mezi keři a sbíral perly, co popadaly na zem. Slabozraký kličkoval za hubeným v cestičkách, které mu prošlapal a jemným hmatem prohledával růžové kvítky a neomylně poznal, ve kterém je ukryta růžová perla. Možná to nevíte, ale lidé, kteří špatně vidí nebo dokonce vůbec nevidí, mají mimořádně dobrý hmat. Neuplynula ani hodina, byl teprve čas k svačině a tři chlapíci stáli před kralevicem a na hromádku k jeho nohám vysypali celou tisícovku perel.
"Nechybí ani jedna", pravil hrdě Hubený, "Počítali jsme je cestou".
Princ na ně zíral v němém úžasu. Sluníčko kreslilo na hromádce perel růžové obrázky, jako by si bylo samo jisto, že jsou všechny. V klidu pak všichni čtyři počkali, až kolem poledne dorazí král s dcerou.
Když král přišel a viděl hromádku perel a třikrát je i s dcerou přepočítal, nechtěl věřit vlastním očím.
"Nevím, jak jsi to dokázal, princi, ale budeš dobrý panovník. Dokážeš si k sobě vybrat schopné lidi", usmál se na ty tři - Maličkého, Hubeného a Slabozrakého, kteří stáli opodál a skromně se tvářili, jako že se jich to už vůbec netýká.
Princezna, jako chytrá žena, byla trochu zklamaná, že její úkol je již splněn, ale jako půvabná princezna měla v duchu radost, protože princ se jí od začátku líbil.
Na a co bylo dál ? No přece byla slavná svatba! Staří králové si libovali, že teď budou příbuzní a tak mezi jejich královstvími již nikdy nezavládne nepřátelství.
Nový mladý král s mladou a chytrou královnou se ujali kralování a těšili se, že z jejich příběhu o hledání perel možná někdy vznikne pohádka.
A co se stalo s těmi třemi podivnými chlapíky ? Mladý král s královnou z nich udělali svoje hlavní rádce a pomocníky. V každém království je totiž někdy potřeba se protáhnout jako lasička neprostupnou houštinou, najít při zemi, co není vidět svrchu, a nahmatat něco, co oko nezahlédne. A někdy právě ti, kteří na první pohled vypadají podivně, mohou nám ostatním pomoci v tom, na co sami nestačíme.
Tenhle příběh se odehrál již dávno. Po mladém králi přišel jiný mladý král a po něm ještě mladší. Zůstala nám jenom ta pohádka,…

Michal Vaněček, duben 2009 (ukázka z připravované sbírky pro postižené děti, která by měla vyjít na podzim 2009)
S laskavým svolením autora včetně ilustrace- děkuji :-)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ZdenekZ ZdenekZ | E-mail | 17. ledna 2017 v 20:57 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na detskyknizni.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama